www.galaxyteamhranice.cz

Dušan znovu na bedně, tentokrát v Dubnici

// Srpen 30th, 2010 // Reportáže, Závody // Dušan Pargač // 462

Kellys Dubnický Maratón je klasika. Těžký slovenský maratón. Protože Tomáš si účast v závodě na poslední chvíli rozmyslel, vyrazil do Nové Dubnice k účasti z našeho týmu jen Dušan Pargač. A opět, letos již poněkolikáté, se mu povedlo si vyjet pódiové umístění. Ke startu zvolil 70 kilometrů dlouhou trasu Klasik, nejdelší Hard byla v daných podmínkách pro skutečné šílence. jeho celkové dojmy ze závodu ruší akorát vina pořadatelů na trati a kvůli nechtěnému prodloužení trati tak přišel o vítězství v kategorii.

Na tenhle marathon jsem se dost těšil , a doufal jsem, že i počasí bude nakloněno. Celý týden pŕed závodem bylo celkem sucho,  jen v pátek se to trochu pokazilo. Vyrazil jsem na závod plný očekávání s Kubou Sedlářem z Opavy a ještě po cestě jsme se navzájem ujišťovali, že to bude dobré. Vypadalo to, že trať by nemusela být mokrá, bylo sice podmrakem a oblačnost dost nízko, ale jinak celkem pohoda. Po hodině a půl na cestě jsme se v pohodě zaprezentovali a začali připravovat na start Kuba na trať Hard 100 km se startem v 9 hod. a já na start 70 km – Klasik tratě. Nic nenasvědčovalo tomu, co nás na trati čeká a nemine.

Na startu Hard trati se sešlo cca 150 lidí, z toho hlavní dva favoriti byli Karel Hartl a Radek Šíbl. Jejich 100 km mělo 3600 m převýšení a vedlo klasicky jako každý rok přes Trenčianské Teplice, vrchol Baske atd.

Na startu tratě klasik na 70 km nás stanulo asi tři sta a jen těžko se hledal hlavní favorit, vyhrát zde mohlo 10 lidí. Já mohu jen za sebe říct, že i já jsem pomýšlel na jedno ze tří prvních míst ve své kategorii. Po startu se jelo celkem klasické tempo cca třicítkou za zaváděcím vozem do první vesnice za Novou Dubnicí, kde začalo první stoupání a pole se kompletně natrhalo dle výkonnosti na skupinky po 4- 6 lidech. Já se pohyboval na cca 10.-12. místě. Jelo se celkem svižně, začátek trati byl celkem jezdivý a stoupání rychle ubíhalo po drobné sotolině, která přešla v lesní cestu až do singletracku, ovšem skutečnou podobu tratě odhalil až první sjezd. Trať vypadala jako chleba namazaný butelkou, a to pořádnou vrstvou. Oříšky byly nahrazeny obroušeným vápencem. První pády a sklouznutí na sebe nenechala dlouho čekat. Bohužel stejný povrch následoval v nájezdu na vrchol Baske, kde jsme zhruba tři kilomtery bojovali s bahnitou loukou abychom s úlevou vjeli na kamenité stoupaní na Baske. Postupně jsem do kopce sjel jsem čtyři nebo pět lidí, kteři se vyždímali v prvním stoupání a zbytek sil nechali na louce.

Teprve po vystoupání na Baske nás čekala nejkrásnější část trati – krásné technické sjezdy, přejezdy luk mezi kopci, úplná oáza klidu a čistoty s výhledy na vápencové skály. Je to to nej ze Slovenska, ani Súľov nemůže konkurovat!

Počasí se ale trochu zhoršilo. Nahoře začalo hustě pršet a sjezdy, které by za sucha byly v pohodě se staly velkým bojem a někdy loterii a trápením. Kombinace voda, vápenec a bláto udělala ze sjezdu velkou neznámou, která ukázala jak je kdo technicky zdatný. Někdy to bylo i o velkém štěstí při dobržďování na mokré trávě nebo na bahně. I když podmínky nebyly ideální, pořád se dalo jet na kole, i když ne moc rychle. Prostě to na blátě chce rytmus a ne sílu. Trať postupně ubíhala a spojila se s krátkou tratí na 30. km, takže nás čekalo nekonečné předjíždění s voláním pravá levá. A někteří při uhýbání vůbec nevěděli, kam pojedou…

Pomalu ale jistě jsme se blížili do cíle a mně s kolegou hlásili, že jsme třetí a čtvrtý. Nestačil jsem se divit. Bohužel jsem netušil, co nás čeká na posledních 10-12 km trati za běžeckou zkouškou bahnem. Poslední tři lehká táhlá stoupání lesem se proměnila v noční můru. Už tak všichni vyčerpaní, kola se proměnila v monstra s dvojnásobnou hmotností a nezbylo než je tlačit do kopce. Z kopce skluzavka a každý doufal, že to nějak ustojí. Tohle ovšem nebylo vše. Za to nikdo nemůže, počasí neporučíme. Ale nepoučení pořadatelé na křižovatkách, kteří sami ani nevěděli, kam mají závodníky pouštět, to bylo něco. Šipky nastříkané sprejem na zemi nebyly pod bahnem vůbec vidět a třeba mě křižení trati v závěru maratónu stálo vítězství v kategorii. A to mě teda dost mrzelo .

A tak jsem si jeden sjezd a výjezd objel navíc oproti plánům svým i trati. Po čtyřech a půl hodinách už člověk takovou jobovku nečeká, neschopnost pořadatelů byla do nebe volající. A to bohužel nebyla to jen moje zkušenost, vyslechl jsem toho v cíli víc podobně laděného. Trochu to kazí dojem z celého závodu. Jinak to byl boj na Etnou, na HARD trati ještě dvakrát tak těžší, o čemž svědčí i výsledné časy…

LETOS to prostě to počasí není a pak to bolí a nemá to nic společného s kolem . Zničené díly a unavení a zablácení cyklisté, to byl obrázek letošního Dubnického Maratónu.

Foto: CYKLOMANIA.SK, Peter Drgoň, Stanley Hladký, mathOs